|
Šlomo Bar, který vystoupil v rámci
festivalu Devet bran již podruhé, zacal hrát tzv. world music dávno
predtím, než nejaké takové škatulky zacaly vznikat. Stát se to mohlo snad
jenom v Izraeli, kde se setkali lidé z mnoha koutu celého sveta se svými
ruznými hudebními a životními zkušenostmi. V roce 1977 založil Bar skupinu
Habrera hativit ("Prírodní výber"). První album vydal v roce 1979,
poslední (desáté; dvojalbum) v roce 2003.
Co ríci k jeho koncertu? Po tom lon ském, hlavne ze strany publika
trochu vlažnejším, pripravilo letos pocasí Šlomovi doslova studenou
sprchu. Nicméne mohl ke konci koncertu konstatovat, že jsme zvítezili nad
pocasím: Prahu si zamiloval a Praha, zastoupená snad predevším studenty
židovského gymnázia, si zamilovala jeho. Šlomo hraje predevším svoji
hudbu, kterou každý popis zploštuje. Najdeme tam leccos, ale
nejduležitejší je jeho integrující prístup. Rozsáhlé orientální hudební
motivy jsou vypointovány v evropsky prijatelném casovém rozmeru. V pozadí
všeho je mystické Maroko, bohaté hudebními zdroji jako Kaspické more
uhlovodíky. "Do Maroka jezdil Jimi Hendrix a Bob Marley: poslouchali tam
poulicní muzikanty – a vedeli proc," upresnoval Marocan Šlomo s úsmevem.
Kouzlo Šlomovy muziky spocívá v presvedcivosti a kráse. Je to oslava
mystiky – mystiky nemystické, jak by se to dalo havlovsky glosovat.
Napríklad písen Eclejnu be-kfar Todra (o tradicní slavnosti uvedení
petiletého chlapce do studia) se stává stredomorským hitem.
Jedno ze Šlomových tajemství zrejme spocívá v textech básní,
které zhudebnil (nekteré jsou až z 13. století: r. Moše Ibn Ezra, r. David
Chasin), k dalším patrí pevnost a suverénnost jeho zpevu. V dnešní dobe módy
tenkých elektricky zesilovaných rozklepaných defektních hlásku pripomíná
trouby jerišské.
Zajímavé extempore se odehrálo v Biu Illusion. Klezmer Yale
Strom tam promítl své dva filmové dokumenty – o soucasnosti i historii
Birobidžanu (Le chajim, Comrade Stalin) a tríšt dojmu více ci méne
souvisejících s hudebním festivalem v Krakove (Klezmer v Rybné ulici). Po
projekci pak tento živel povídal o filmování, odpovídal na dotazy, diskutoval,
hrál na housle a zpíval a nebyl k zastavení.
Pátecní vecer byl trochu dramaturgicky nevyrovnaný. Ctyri
interpreti židovské hudby znamenají nebezpecí ctyr rebi Elimejlechu za vecer:
neco na tento zpusob se bohužel více ci méne delo. Naštestí do toho vpadli
cikáni!
Bengas jsou zretelne sami sebou, byt chvílemi pripomínali Gipsy Kings; tomuto
srovnání se ale asi nelze vyhnout. Zpevákovy andaluské hlasové variace byly
úžasné. Oprávnenou pozornost vzbudil druhý bubeník. Chlapec predvedl dokonalý
výkon a výrazne ovlivnil zvuk i dynamiku projevu kapely. Nicméne od zacátku:
Šarbilach skladatele Jaromíra Vogela vytvorili felliniovskou atmosféru, neco
mezi Nino Rotou a parížskou Šestkou. Stylove témer nezaraditelní, od
promenádního orchestru pres kabaret až mezi klezmery, se zretelným vlivem
filmové hudby, si rekli o místo na samém úvodu príštího rocníku: lepší
vytržení ze stávajících stereotypu si nedovedu predstavit!
Trombenik je stále vyhranenejší, radost poslouchat! Rytmika je výtecná a velmi
stylová. Frontmani se chvíli rozehrávali, ale pak dokázali rozehrát tancící!
Zklamáním bylo nevýrazné vystoupení Evy Svobodové:
standardní repertoár, podaný sice asi s láskou – zahráli to všechno, zahráli
to správne, ale reknete mi, proc to hráli? Odešlo mnoho diváku, nepockali ani
na záver.
A to byla škoda, protože Klec opet nezklamala. Jde o krásne drzou kapelu,
vyzarující energii, jíž je pohánena tradice. Jsou to predstavitelé oné – pro
mnohé snad i iritující, ale nezbytné složky tradice, totiž darebáckého a
ulicnického uchopení svatosvatých tradic a jejich veselého, posmešného,
ironického a kacírského elektrizujícího predání.
|
|
Klezmatics prijeli ve vší skromnosti a
odehráli úchvatný koncert; pomohlo jim i pocasí. Prestože to je svetoznámá
kapela, je skvelá a její clenové jsou normální; dnes vec neobycejná.
Recenzovat je je jako nosit sovy do lesa. Zmíním proto jen dve veci:
Americká zpevacka Holly Near napsala písnicku "I Ain"t Afraid", v níž se
praví: Nebojím se tvého Boha, nebojím se tvého Alláha, nebojím se tvého
Ježíše, ale bojím se, co deláš ve jménu tvého boha... Písnicka se – zrejme
i pricinením Klezmatics, kterí ji zaradili na své poslední album "Rise
up!" – stává svetovým hitem.
Famózní byly hlavne bubny Davida Lichta. Daviduv styl vychází z dob
koexistence dixielandu, estrádních a kabaretních a pochodových kapel,
bigbandu a já nevím ceho ješte. V blues-rockovém kabaretním jazzbandu,
který hraje klezmer (a dokáže hrát i mizrachi!), je jeho hra velmi
nenápadná, s výraznými akcenty a vyhrávkami (podobne jako je tomu u
bigbandových bubeníku) a jeho pojetí casu dává kapele úžasný odpich – lze
ríci, že je základní složkou zvuku Klezmatics.
|