Vlast bez hranic:
Zahraničněpolitické koncepty německých vysídleneckých svazů
Samuel
Salzborn
Z hlediska sociálních věd se lze
podivovat nad tím, že zájmové svazy, které byly založeny v reakci na událost,
která proběhla před více jak padesáti lety, mají stále ještě
společenskou a politickou relevanci. Německé vysídlenecké svazy (Vertriebenenverbände),
o kterých je zde řeč, by již dávno mohly, po (jistě ne vždy hladce
probíhající) integraci uprchlíků do hospodářských a sociálních struktur
Spolkové republiky na konci 50. a počátkem 60. let, ztratit svůj bezprostřední
význam a upustit od své existence (viz Lemberg, Edding 1959). Pokud by
vysídlenecké svazy skutečně vznikaly se záměrem zastupovat sociální a
ekonomické zájmy lidí postižených útěkem, vyhnáním a přesídlením v důsledku
nacionálního socialismu a druhé světové války, s největší pravděpodobností by
již zanikly. O „bývalých německých východních územích“ by hovořili snad
jen někteří starší lidé, když by například líčili vnukům zážitky z dětství. A
v blízké budoucnosti by měla tato území politicky a společensky stejný statut,
jaký mají historicky a právně již dlouho, tj. jako uzavřená kapitola německých
dějin.
Ovšem vysídlenecké svazy, které
ilegálně
vznikaly již několik týdnů po bezpodmínečné kapitulaci Německa, se v žádném
případě nepokládaly jen za vnitropolitické zájmové svazy (viz Salzborn 2000:
52 an). Již záhy byl z jejich strany rozvíjen, fakticky v protikladu ve
vztahu k integračním tendencím, model „krajanské myšlenky“ (Göttinger
Arbeitskreis 1952). Jednalo se o koncept, podle kterého všichni uprchlíci a
přesídlenci měli žít nejen reálně ve své „nové vlasti“, nýbrž paralelně k tomu
také nadále ideově ve své vlasti „staré“, aby jí mohli dát opět reálnou
německou budoucnost. Zakořenění v krajanstvu (landsmanšaftu), s výrazně
viditelným teritoriálním vztahem, mělo určovat identitu nových občanů Spolkové
republiky (Zeiträg 1970: 38 an). Vzhledem k tomu, že se přitom nemělo
jednat jen o vzpomínání na minulé doby, nýbrž především o co možná
nejrychlejší opětovné nastolení minulého stavu, byl koncept vlasti
vysídleneckých svazů přelit do zahraničněpolitického požadavku „práva na
vlast“ (Recht auf die Heimat). Tento požadavek musel sousedním
východoevropským státům připadat jako provokační a agresivní výhrůžka, protože
vlastně zpochybňoval jejich existenci (Salzborn 2001). Bylo však a
dodnes je zdůrazňováno, že jde právě o „onu“ vlast. Nejedná se tedy o to, že
každý člověk má právo na život v místě, kde se zdržuje, nýbrž o kolektivní
„vlast“ svázanou s konkrétním regionem, která se stala (znovu) „vlastí“
Poláků, Rusů, Čechů a jiných.
Pro charakter požadavku „práva na vlast“ a
jeho zaměření do zahraničí je zde klíčový pojem völkisch.
Vztahuje se na představu národa (Volk), vzniklou v německém jazykovém
prostoru, která se odlišuje od pojmu národ (Nation) v západoevropském
pojetí. Zatímco u pojmu národ v západoevropském pojetí stojí ve středu
politická vůle a společná politická a sociální přesvědčení, pojem národ jako
Volk
poukazuje na etnické, tzv. osudové společenství, k němuž lidé náleží od
narození a které určuje jejich další život. Národovecké (völkisch)
přesvědčení se zakládá na předpolitických představách o společenství. Sleduje
politický cíl etnické homogenity a společenské separace lidí podle etnických
kritérií. V rámci
völkisch přístupu tedy „právo na vlast“ zcela ignoruje skutečnost, že
přesídlenci již našli novou vlast: ve Spolkové republice a dílem také v bývalé
NDR (Hoffmann, Schwartz 1999; Hoffmann, Krauss, Schwartz 2000).
Vliv vysídleneckých svazů je dnes
jistě menší než před třiceti nebo čtyřiceti lety, kdy
představovaly ve Spolkové republice Německo rozhodující vnitropolitický a
volebně-strategický mocenský faktor (Wambach 1971; Brües 1972; Imhof
1975). Přesto vznášejí ještě i dnes (zahraničně) politické nároky, čímž
se stávají stále znovu předmětem veřejného zájmu a jejich požadavky – nakolik
se někdy mohou zdát absurdní – jsou brány vážně a veřejně se o nich
diskutuje. To ukázaly intenzivní spory o historickém významu a politické
relevanci Benešových dekretů v rámci evropského integračního procesu na jaře a
v létě 2002.
Zahraniční politika v obratu
Nezávisle na konkrétních tématech, která
vysídlenecké svazy nastolují, mají veškerá veřejná prohlášení jasné a silné
zahraničněpolitické směrování. To se stejnou měrou týká požadavku na zrušení
Benešových dekretů, jakož i zřízení „Střediska proti vyhánění“ (Zentrum
gegen Vertreibungen)
nebo snah o zakotvení zvláštního evropského práva národních
skupin. Ve všech případech požadavky svazů směřují proti zájmům četných
evropských zemí sousedících se Spolkovou republikou a jsou nepochybně v
zahraničí v tomto smyslu vnímány. V následujících částech této stati nám půjde
o popis vývoje těchto zahraničněpolitických konceptů v jejich kontinuitě i
změnách, přičemž chceme ukázat, kde je politické jádro požadavků
vysídleneckých svazů v současnosti a jak tyto požadavky vznikaly.
Až do východoevropské transformace v letech
1989/90 působily požadavky a teze vysídleneckých svazů jako ideologie,
jejíž nepřekonatelnou bariérou byla vojenská a politická systémová konfrontace
(Reimann 1985: 74 an). Možnosti realizovat požadavky vysídleneckých
svazů byly vymezeny a omezeny základními historickými událostmi a
souvislostmi. Mezi ně patřilo zejména rozdělení bývalé Německé říše,
vrácení území dobytých nacisty, jakož i odstoupení některých jiných
území v důsledku Postupimské konference (Mitteilung 1978: 412 an). Na to
navazovala konfrontace bloků mezi západní a sovětskou okupační zónou a
vznik dvou německých států (viz Glaser 1997; Görtemaker 1999). Tento vývoj byl
posílen vznikem vojenských paktů NATO (1949) a Varšavské smlouvy (1955), čímž
se ještě upevnila systémová hranice a její nepřekonatelnost (Fülberth 1999).
To vše znamená, že možnost realizovat požadavek vysídleneckých svazů na
„právo na vlast“ byla prakticky omezena. V době před roky 1989/90 mohly
uplatňovat svůj vliv v podstatě pouze vnitropoliticky jako zájmová skupina ve
Spolkové republice (Brües 1972). V oblasti zahraniční politiky nebylo
samostatné jednání vůbec myslitelné.
I když vysídlenecké organizace
měly od samého počátku zahraničněpolitické zaměření, přesto v prvních
letech po válce spojenecká politika spíše usilovala o vnitropolitickou,
sociální a ekonomickou konsolidaci Spolkové republiky Německo.
Tehdejší spolky, které explicitně kladly důraz na
ekonomickou a sociální sféru, však v kontextu integrace uprchlíků ve
druhé polovině 50. let začaly očividně ztrácet na svém
společenském a především politickém významu (Wambach 1971: 41 an). Krajanstva,
ve vysídleneckém pojetí organizační forma „domovskopolitická“ a
vztahující se k „místu původu“ (Bund der Vertriebenen 1996: 17, 25), naopak
s ukončenou integrací přesídlenců do spolkových hospodářských a sociálních
struktur nabyla na významu a začala se svými explicitně
zahraničněpolitickými cíli a koncepty silně ovlivňovat činnost
vysídleneckých svazů: dezintegrační požadavek „práva na vlast“ získával
na významu (Imhof 1975: 123 an).
Zahraničněpolitické zaměření vysídleneckých
svazů se v 50. a 60. letech analogicky s politikou spolkové vlády
převážně orientovalo na otázky týkající se překonání rozdělení Německa (Viz
Salzborn 2000: 66 an). V tomto zaměření každá debata o
„znovuobnovení celého Německa“ probíhala na pozadí konfrontace Východ-Západ a
geograficky, stejně jako i politicky, začínala na hranici s NDR –
nikoli na hranici s Polskem nebo Československem. Tomuto normativnímu tlaku
reálné politiky se podřizovaly i vysídlenecké svazy: Někdejší předseda
vysídlenců Hans Krüger uvedl ve svém referátu z počátku roku 1963, že „politickou
integraci Evropy pokládá za nutnou, neboť jen tak může být dosaženo toho, že
se roztržené části Německa opět spojí“ (Krüger 1963: 14). A ve svém
Berlínském usnesení
z roku 1965 prohlásili „svobodně zvolení zástupci všech německých kmenů“,
že „střední Německo – sovětsky obsazená zóna – (…) patří neoddělitelně
k jednotnému Německu“, a že partnerem pro „spravedlivou mírovou
smlouvu“ může být jen „nerozdělené Německo“. Taková mírová smlouva
musí ”obsahovat uznání práva na vlast na základě práva na sebeurčení –
samozřejmě pro všechny Němce.” (cit. dle: Ruf aus der Hauptstadt 1965: 6)
Evropská myšlenka, vyslovená ve stále znovu z vysídlenecké strany
citované Charty německých vyhnanců z vlasti
(Charta der deutschen Heimatvertriebenen)
hrála politicky v nejlepším případě přidruženou
roli (Kuhr 2000). Zaměření vysídleneckých svazů se zajímalo o „evropské
řešení německé otázky“ stejně tak málo, jako celá spolková politika.
Retrospektivně svazy sice opětovně proklamovaly evropské zaměření
své politiky, ovšem to bylo především čistě taktické povahy a tak tomu také v
podstatě zůstalo až do změknutí Hallsteinovy doktríny a začátku „nové východní
politiky“ na konci 60. let.
Nová východní politika pak představovala
vlastní podnět – jak se dobově uvádělo – k „aktivizaci“ evropské
politiky vysídleneckých svazů (Viz Ja zu Europa! 1969: 5). Evropský
kontext otvíral evropským völkisch konceptům vyhnaneckých svazů nové
perspektivy, neboť úzký a egoistický německý politický rámec přispěl více
k izolaci než k prosazení vlastních cílů. Následoval proces zapouštění
vlastních požadavků do zdánlivě nekonfrontačního kontextu Evropy. K tomu
náležela více než dvě desetiletí prováděná systemizace völkisch
základů nutných pro evropsky zaměřené nasazení vysídleneckých
svazů. Prostředkem pro prosazení jejich zájmů v zahraničí se stalo „moderní
právo národních skupin jako stavební kámen pro sjednocenou Evropu“, jak to
jednou vyjádřil Theodor Veiter ve svém referátu pro Witikobund, jedno ze tří
názorových společenství uvnitř Sudetoněmeckého krajanstva (Veiter 1967: 15).
Neboť právě dojde-li k „víceméně sjednocené Evropě“, uvedl Veiter na
jiném místě, budiž „zejména osvětleno velké nebezpečí, které vychází
ze supranacionální myšlenky“. Proti „Evropě otčin (= Evropa
států)“ a stranou této Evropy musí být „postavena etnická Evropa“,
neboť jinak „v takové supranacionální Evropě by se také vystupování za
dědičnou vlast, za život v této vlasti a za právo na ni, stalo bledým
přeludem.“ (Veiter 1965: 4 an)
Takto formulované právo národních
skupin je součástí politické tradice tajné „vedlejší“ zahraniční politiky
Výmarské republiky a raného nacionálního socialismu. Badatel v oboru
společenských věd Franz Neumann, nacházející se v exilu v USA, provedl již
v roce 1942 ve své proslulé knize Behemoth analýzu tohoto práva
národních skupin a práva na sebeurčení, které Německo signalizovalo ve vztahu
k prostoru, kde se snažilo uplatňovat hegemonii, a označil je za
”zbraň”, používanou německou politikou: „Je využíváno každé napětí,
vzešlé z problému menšin. Jsou podněcovány nacionální a rasistické konflikty
tam, kde je to možné.
Každý konflikt hraje Německu, novému sebezvanému celosvětovému strážci cti,
svobody a rovnoprávnosti, do rukou” (Neumann 1984: 185).
Přes změněná politická znaménka (a tím zásadně rozdílnou oficiální
politiku Spolkové republiky) chtějí dnes vysídlenecké svazy ze stejných
morálních premis využívat mezinárodního práva na sebeurčení prostřednictvím
ideologie národních skupin a v tomto smyslu začlenit právo na
separatistickou secesi do evropského práva.
Tento koncept znamená
völkisch
segmentaci východoevropských národních států. Požadavek na evropské právo
národních skupin má na zřeteli rozdělení evropských národních států podle
etnických kritérií, přičemž jednotlivé národní skupiny by měly žít izolovány a
ve striktní etnické separaci. Historik Karl Heinz Roth uvedl trefně ve vztahu
k tomuto požadavku, že Evropa by se měla změnit v „zoo národních skupin“
– tedy v tuhou etnickou strukturu, která by znemožnila lidskou i společenskou
integraci stejně jako demokratickou participaci (Roth 1999: 20 an).
Vývoj po roce 1989
V této souvislosti je důležité si
uvědomit, že ze strany vysídleneckých svazů možnost ovlivňovat
východoevropské státy zesílila po východoevropské transformaci v letech
1989/90. Vývoj Spolkové republiky k víceméně nesporné evropské hegemoniální
mocnosti v důsledku mocenskopolitického zvětšení státního teritoria na základě
sjednocení příznivě ovlivnil výchozí situaci vysídleneckých svazů, a to
nejprve bez jejich přičinění a nepřímo: „Objektivně viděno je Německo
centrální mocností Evropy – je geograficky centrálně situováno a pokud jde o
hospodářskou sílu a počet obyvatelstva, je mnohem důležitější než Velká
Británie, Francie, Itálie nebo Španělsko“ (Schwarz 1999: 1).
Tato změna vytvořila mocenskopolitické
pozadí činnosti vysídleneckých svazů. Jejich původní zahraničně
politická absence byla nahrazena potenciální způsobilostí k autonomnímu
jednání na neněmeckém státním teritoriu. Před koncem systémové konfrontace
musely svazy, v naději na realizaci jimi požadovaného „práva na vlast“,
vždy sázet na politiku německé spolkové vlády jako je zastupujícího advokáta.
Nyní, na základě transformace východoevropského politického, právního a
hospodářského systému, jim vyvstala šance na aktivní zahraniční politiku,
která je sice ještě odkázána na diplomatickou ochranu ze strany Spolkové
republiky, ovšem již nikoli na její konkrétní zahraničně politickou aktivitu
v daných státech. Tento proces „evropeizace všech životních sfér”
(Weidenfeld, Korte 1991: 12) otevřel vysídleneckým svazům historicky
poprvé možnost aktivní činnosti pro realizaci jimi stále požadovaného „práva
na vlast“. Východoevropská transformace let 1989/90 tak konfrontovala
svazy se zásadně změněnou situací. Poté, co jejich zahraničně politická
činnost k realizaci „práva na vlast“ se po desetiletí omezovala na teoretickou
oblast, vznikla jim nyní poprvé možnost aktivní zahraniční politiky vůči
Východní Evropě.
V rámci diskusí kolem německé jednoty a
uznání polské západní hranice na počátku 90. let přicházely ve vyhnaneckých
svazech k výběru různé zahraničněpolitické opce. Na základě reálného
politického vývoje se nakonec prosadila opce völkisch–kulturní oproti
opci státně–teritoriální (Salzborn 2001: 65 an). Ve vztahu k době před roky
1989/90 se ukázala, nezávisle na těchto dílčích diferencích, kontinuita
v preferování zahraničněpolitických modelů při realizaci „práva na
vlast“ za pomoci evropského práva národních skupin (Salzborn 2001: 117 an).
Zahraničněpolitické úvahy vysídleneckých svazů přitom nevycházejí
od
völkisch národního chápání; politické a společenské vymoženosti spojené
s osvícenstvím jsou odmítány ve prospěch völkisch nacionalismu (viz
Kellershohn 1994: 24an). Ten se v oblasti zahraniční
politiky obrací ve völkisch partikularismus, který je
orientován na etnickou parcelaci východoevropských národních států. K tomuto
účelu usilují vysídlenecké svazy o rozsáhlou kooperaci s organizacemi
Němců ve východní Evropě.
Počátek takovéto intenzivní spolupráce
spadá časově do závazného mezinárodněprávního potvrzení hranice na Odře a Nise
a do uzavření smluv o sousedství mezi Spolkovou republikou a východoevropskými
státy (Salzborn 2001: 221 an). Nejdůležitější základ pro tuto kooperaci
je povahy demograficko-politické. Dříve masová základna vysídleneckých
svazů ve Spolkové republice dnes potřebuje demograficko-politické
složky v zahraničí, které je mohou posílit na substátní völkisch
úrovni (Alt, Salzborn 1998: 16 an). Lidé, kteří nepřišli (jako
vysídlenci) do Spolkové republiky, nýbrž (jako příslušníci „německých
národních skupin“) byli přesídleni uvnitř neněmeckých států či v nich
jednoduše zůstali, fungují jako základna pro praktické uplatnění „práva na
vlast“ požadovaného svazy. Velká většina starších funkcionářů z
řad vysídlenců ve Spolkové republice je totiž v důsledku vnitropolitické
integrace natolik trvale zakotvena v hospodářských a sociálních strukturách
Spolkové republiky, že většinou pádné důvody hovoří proti jejich návratu do
bývalé vlasti. Organizace Němců ve východní Evropě tak představují
demografický a regionálně politický element pro koncepty vysídlenců.
Vědomí toho, že mezi Spolkovou
republikou Německo a jejími východoevropskými sousedy již neexistuje žádná
„otázka hranic“, vedlo v rámci vysídleneckých svazů
v průběhu posledních let k vypracování subtilní strategie – na neoficiální
úrovni provádět konkrétní, praktickou politiku pro dosažení požadovaného cíle:
völkisch parcelace východoevropských národních států při využití „šance
otevřených hranic ve svobodné Evropě“, jak například stojí v jednom
usnesení Slezského krajanstva (Viz Landsmanšaft Slezsko
1995: 1).
V konkurenci k územně revizionistickým
konceptům, opatřovaným většinou etiketou „revanšistický“, se tak vyvíjel model
silněji zaměřený na völkisch momenty. Zatímco prvně uvedený koncept se
orientoval na státně teritoriální začlenění bývalých německých východních
území do spolkového státního svazku, druhý koncept sází na
völkisch-kulturní pronikání do východoevropských národních států.
V průběhu východoevropské transformace let 1989/90 se tak uvnitř
vysídleneckých svazů prosadily
völkisch koncepty. Od té doby se usiluje o obsáhlou realizaci evropsky
zajištěných práv národních skupin pro německé menšiny ve východní Evropě.
Je zřetelné, že politika bezprostřední
územní revize by byla fakticky nemožná. Tato skutečnost zásadně
změnila jádro politiky vyhnaneckých svazů ve srovnání s historickými
expanzivními praktikami. V centru politických snah již nestojí dobytí státní
moci na daném teritoriu, nýbrž vytváření ekonomického a kulturního
vlivu. Svaz vyhnanců (BdV) usiluje o etnickou parcelaci a využívá přitom pro
sebe trvalé rozšiřování německého vlivu na kontinentu. K tomu slouží
sjednocování právního systému, možnosti volného pohybu v rámci EU a svoboda
ekonomických investic. K požadovanému cíli je však na druhé straně nutné
uznání historických a kulturních zásluh Němců, jakož i jejich „práva na
vlast“. A dále pro osoby, definované jako „zůstavší ve vlasti“, tedy pro
německé menšiny mimo Spolkovou republiku, zajištění práva na navazování
svobodných vztahů se zahraničím z titulu samostatné národní skupiny,
na podporu jazyka a kultury, jakož i na reprezentaci v parlamentu příslušného
neněmeckého státu.
Základem pro etnickou parcelaci, o kterou
usilují vysídlenecké svazy, je koncept völkisch partikularismu. Ten
vychází z partikulárně orientované historie (sudetoněmecké, slezské,
východopruské atd.) konstruované po staletí, která je základem daného
přístupu. Národ a teritorium přitom k sobě patří. Tento partikularismus
vychází za prvé z toho, že existují národní skupiny, které jsou völkisch,
tj. jsou kulturně určeny nebo mají společnou identitu; za druhé tyto
národní skupiny mají staletou a tím také přirozenou a nezměnitelnou tradici a
historii; za třetí tyto národní skupiny zasluhují ochranu a znovuoživování; a
za čtvrté, brání se jim v uplatnění jejich takto chápaného práva na
sebeurčení.
Teoreticky je tak pod pojmem „národní
skupina“ chápáno völkisch společenství, které je početně menší než
ostatní obyvatelstvo státu, na jehož teritoriu národní skupina žije, a jejíž
příslušníci se od ostatních občanů odlišují jazykovými nebo kulturními znaky,
přesto však jsou (také) občany státu, ve kterém žijí (Veiter 1970; 1972;
1978). Pokus etablovat právo národních skupin jako součást mezinárodního
práva, tak jak to požadují vysídlenecké svazy, se tak ukazuje jako
vstupní brána iracionalismu do mezinárodněprávní jurisprudence. Neboť běžnými
právními subjekty mezinárodního práva jsou v podstatě státy, státní svazky,
mezinárodní a nadnárodní organizace, nebo někdy také, nejsou-li státem
zastoupeni, jednotlivci. Tyto všechny subjekty jsou
klasifikovatelné na základě racionálních kritérií a jsou od sebe odlišitelné.
Požadavek práva pro národní skupiny chce proti tomu pozvednout na subjekty
mezinárodního práva subalterní kolektivy, které jsou definovány
völkisch, a tedy iracionálně (Salzborn 2002: 606 an).
Ideologie vysídleneckých svazů tak
spočívá na předpokladu nerovnosti lidí (viz Salzborn 2000: 131 an). Zde
existuje většinou snaha odůvodňovat tuto nerovnost odkazem na kulturalistické,
popřípadě etnopluralistické koncepty, přičemž völkisch
definovaným kolektivům je připisována určující síla ve vztahu k lidem. Se
zřetelem na Herderův pojem národa se odmítá postulát rovnosti z doby Velké
francouzské revoluce. Vnitropoliticky se tato společenská představa artikuluje
jako
völkisch nacionalismus, jehož základem jsou etnicky založené
exkluzivistické představy. Zahraničněpoliticky se tento koncept obrací, jak
již bylo popsáno, ve völkisch partikularismus, jehož cílem je parcelace
východoevropských národních států ve völkisch definované, regionálně
strukturované subnárodní jednotky: „Pokud nyní, v době převratu a změn ve
východní Evropě, nebude uchopena možnost pro dalekosáhlou německou
politiku národních skupin a pro podporu s tím spojených snah o autonomii, může
být promeškána poslední šance. Pokud pojem ´Evropa regionů´ nemá být jen
bezobsažnou slupkou, bylo by tedy načase, aby Spolková republika konečně
podnikla konkrétní kroky v naznačeném směru. K tomu je zapotřebí, jako prvního
kroku, ‚jihotyrolizace‘ starých východoněmeckých sídelních území“ napsal
Heinz-Siegfried Strelow koncem roku 1992 v časopisu Ostpreussenblatt,
který je tiskovým orgánem Východopruského krajanstva.
„Tuhé hranice“ by měly podle Strelowa „uplavat“,
pročež by pak již nebylo možné hovořit o „definitivních hranicích“.
Nejedná se prý o politiku „Heim ins Reich“, která není ani „proveditelná“,
ani nesvědčí o „diplomatickém citu“, nýbrž jde o „skutečnost“,
že „všude etnický, nacionální princip opět zaujímá ústřední místo
v politice a v pocitech lidí“. Strelow se táže rétoricky, zda by „autonomní,
s dalekosáhlými samosprávnými možnostmi pro Němce vybavený region Horního
Slezska nebo Mazurska nebyl mezidobě nejlepším garantem“ hospodářského a
ekologického rozvoje: „A nedá se v rámci takové federalizace Polska co
nejdříve realizovat citlivé téma práva vyhnanců na vlast?“ (Strelow 1992).
Podobné modely se mají podle představ
vysídleneckých svazů uplatnit také v jiných východoevropských státech, přičemž
Polsko a Česká republika jsou těmi státy, vůči kterým jsou takové chtivé
žádosti vyslovovány daleko nejsrozumitelněji.
Pokud jde o strategické zaměření politiky
národních skupin, již počátkem 90. let minulého století bylo možné dočíst se
v interním listu organizace Witikobund, že vyhnanci by se měli zasazovat za „zájmy
našich krajanů, kteří zůstali na území za Odrou a Nisou a v Sudetech“ a
přitom „zejména požadovat právo národních skupin, které umožní tamním
Němcům zůstat německými v jejich celistvosti a které předvídá autonomní řešení
pro ta území, kde Němci představují podstatně určující faktor,
jako je tomu třeba v Horním Slezsku. Také by měli veřejně vystupovat za
to, aby ruští a kazašští Němci dostali svoji novou vlast nikoli za Volhou, ale
v severovýchodním Prusku.“ Vyhnanci by měli přes „všechnu momentální
beznadějnost“ mít na očích „evropskou kartu“: „Čím silněji se
bude Evropa v budoucnosti politicky integrovat, tím silnější budou jako
protiváha k centrálnímu řízení regionalizující tendence.“ V důsledku by se
mělo stále více vytvářet vědomí, že „jsou určité národní skupiny, které se
odlišují od toho kterého většinového národa“. „Problém německých
národních skupin pak již nebude pouze specifickým problémem německého
státu a německých lidí, nýbrž problémem evropským, kterému se Němci
budou moci věnovat společně s evropskými partnery – Basky, Bretoňci, Sardinci,
atd. Je to ještě hudba budoucnosti, ve které tradičně stejně usměrněné (sic!)
centrální státy jako Francie spatřují výbušnou tezi k újmě svého dosavadního
národního chápání. Ale viděno trvale tady uvnitř skutečně cosi je“ (Merkel
1992).
Závěr
Při analýze geneze zahraničněpolitických
konceptů vysídleneckých svazů, zvláště se zřetelem ke zlomu v roce 1989/90,
docházíme k následujícím základním závěrům. Především je nutné konstatovat,
že s transformací politické struktury vysídleneckých svazů
z vnitropoliticky orientovaných zájmových svazů
k zahraničněpolitickým nátlakovým skupinám, se mění a diferencují
koncepty pro realizaci „práva na vlast“. Od této chvíle jako politický koncept
pro uskutečnění zahraničněpolitických požadavků funguje model evropského
práva národních skupin, pomocí kterého má být podminována a destabilizována
suverenita východoevropských národních států. Koncept revize hranic byl
odložen ad acta. Poté, co se před vysídleneckými svazy otevřela reálná
možnost vlastní praktické invervence, následoval proces navazování úzké
kooperace s německými organizacemi ve východní Evropě. Příslušníci „německých
národních skupin“ ve východní Evropě mají zejména poskytovat
demograficko-politickou základnu pro koncepty vysídlenců.
Z němčiny přeložil Emil Hruška
Samuel Salzborn je diplomovaný vědec v oboru
sociálních nauk a působí jako učitelský pověřenec na Institutu pro politickou
vědu při Univerzitě v Giessenu.
Příspěvek vyšel poprvé v Politologická
revue (časopis České společnosti pro politické vědy) č. 1/2003.
Další informace k tématu:
http://www.salzborn.de
Literatura
-
Alt, G., Salzborn, S.
(1998). Schaffung deutschen ”Volkstums”. Der Rechte Rand č. 54.
-
Brües, H.-J. (1972).
Artikulation und Repräsentation politischer Verbandsinteressen, dargestellt
am Beispiel der Vertriebenenorganisationen (disertace). Köln.
-
Bund der Vertriebenen
/ed./ (1996). Handbuch. 3. přepracované vydání, Bonn.
-
Fülberth, G. (1999).
Berlin – Bonn – Berlin. Deutsche Geschichte seit 1945. Köln.
-
Glaser, H. (1997).
Deutsche Kultur. Ein historischer Überblick von 1945 bis zur Gegenwart.
Bonn.
-
Görtemaker, M. (1999).
Geschichte der Bundesrepublik Deutschland. Von der Gründung bis zur
Gegenwart. München.
-
Göttinger Arbeitskreis
/ed./ (1952). Wesen und Bedeutung des landsmannschaftlichen Gedankens.
München.
-
Hoffmann, D.,
Schwartz, M. /eds./ (1999). Geglückte Integration? Spezifika und
Vergleichbarkeiten der Vertriebenen-Eingliederung in der SBZ/DDR. München
-
Hoffmann, D.,
Krauss, M., Schwartz, M. /eds./ (2000). Vertriebene in Deutschland.
Interdisziplinäre Ergebnisse und Forschungsperspektiven. München.
-
Imhof, M. (1975). Die
Vertriebenenverbände in der Bundesrepublik Deutschland. Geschichte,
Organisation und gesellschaftliche Bedeutung (disertace). Marburg.
-
Ja zu Europa! Der Bund
der Vertriebenen aktiviert seine Europapolitik (1969). Deutscher Ostdienst,
č. 40.
-
Kellershohn, H. (1994).
Das Projekt Junge Freiheit. Eine Einführung. In: Helmut Kellershohn (ed.).
Das Plagiat. Der völkische Nationalismus der ”Jungen Freiheit”. Duisburg.
-
Krüger, H. (1963).
Europäische Integration – Hoffnung für Deutschland? Spolkový archiv Koblenz,
fond B 234 č. 22.
-
Kuhr, H. (2000). ”Geist,
Volkstum und Heimatrecht” – 50 Jahre ”Charta der deutschen
Heimatvertriebenen” und die eth(n)isch orientierte deutsche Aussenpolitik.
Hamburg.
-
Landsmanšaft Slezsko
(1995): Zehn Sätze zu Schlesien, tiskové prohlášení z 3. května.
-
Lemberg, E., Edding, F.
/eds./ (1959). Die Vertriebenen in Westdeutschland, 3 svazky, Kiel.
-
Merkel, H. (1992).
Deutschland oder Europa? Witikobrief č. 6.
-
Mitteilung über die
Berliner Konferenz der drei Mächte (1978). In: Sch. P. Zanakojev, B. L.
Zybulewski (eds). Teheran – Jalta – Potsdam. Dokumentensammlung. Moskva.
-
Neumann, F. (1984).
Behemoth. Struktur und Praxis des Nationalsozialismus 1933-1944. Frankfurt
am Main (první vydání: 1942).
-
Reimann, J. (1985). ”Wir
missionieren bis an die Memel”. Die Vertriebenenverbände. In: S. Kogelfranz
(ed.). Die Vertriebenen, Reinbek.
-
Roth, K. H. (1999). Der
Volksgruppenzoo. konkret, č. 7.
-
Ruf aus der Hauptstadt
(1965). Deutscher Ostdienst, č. 36-37.
-
Salzborn, S. (2000).
Grenzenlose Heimat. Geschichte, Gegenwart und Zukunft der
Vertriebenenverbände. Berlin 2000.
-
Salzborn, S. (2001). Heimatrecht und Volkstumskampf.
Aussenpolitische Konzepte der Vertriebenenverbände und ihre praktische
Umsetzung. S předmluvou Wolfganga Kreutzbergera, Hannover.
-
Salzborn, S. (2002).
Individuelle und kollektive Minderheitenrechte im Widerstreit. Osteuropa.
Zeitschrift für Gegenwartsfragen des Ostens č. 5.
-
Schwarz, H.-P.
(1999). Die Zentralmacht Europas auf Kontinuitätskurs. Internationale
Politik č. 11.
-
Strelow, H.-S. (1992).
Regionalismus als eine neue Zwischenstufe? Das Ostpreussenblatt č. 39.
-
Veiter, Th. (1967). Das
Volksgruppenrecht als elementarer Baustein für ein vereinigtes Europa.
München .
-
Veiter, Th. (1965).
Arbeitsgruppe ”Volksgruppenrecht”: Themenaufbau. Spolkový archiv Koblenz,
fond B 234, č. 90-5340.
-
Veiter, Th. /ed./ (1970,
1972, 1978) : System eines internationalen Volksgruppenrechts, 1. díl:
Grundlagen und Begriffe; 2. díl: Innerstaatliche, regionale und
universelle Struktur eines Volksgruppenrechts; 3. díl: Sonderprobleme des
Schutzes von Volksgruppen und Sprachminderheiten., Wien, Stuttgart.
-
Wambach, M. M. (1971).
Verbändestaat und Parteienoligopol. Macht und Ohnmacht der
Vertriebenenverbände. Stuttgart.
-
Weidenfeld, W.,
Korte, K.-R. (1991). Die pragmatischen Deutschen. Zum Staats- und
Nationalbewusstsein in Deutschland. Aus Politik und Zeitgeschichte č. 32.
-
Zeiträg, I. (1970). Die Selbstdarstellung der deutschen
Vertriebenenverbände als Reflex ihrer gesellschaftlichen Situation
(disertace). Hamburg.
„Středisko proti vyhánění“ je zatím projekt ve stadiu
plánování, který připravují německé vysídlenecké svazy.
Má být jakousi protiváhou památníku holocaustu v Berlíně a stát se
střediskem pro dokumentaci a připomínání osudů vyhnanců. I když se
předpokládá, že Středisko bude dokumentovat a připomínat různá „vyhánění“,
v centru pozornosti bude samozřejmě otázka německých vysídlenců a jejich
historických osudů. Samozřejmě předchozímu období nacismu má
být věnována pouze minimální pozornost. V německých diskusích na toto téma
se často zdůrazňuje, že tento přístup nutně zaměňuje či relativizuje
roli pachatelů a jejich obětí.
„Charta německých vyhnanců“ byla vyhlášena 5. srpna 1950 ve Stuttgartu.
Vysídlenecké svazy považují Chartu za „základní zákon“, jde tedy o
jejich nejvýznamnější politickou deklaraci. Vysídlenci se prezentují jako
oběti nacistické politiky a požadují právo na spoluurčování budoucnosti
Evropy. Avšak Evropa je zde zmiňována pouze formálně, politické zaměření
Charty je jednoznačně nacionalistické.
Geschichtspolitische Kontroversen:
Die Beneš-Dekrete und die
EU-Osterweiterung
Zwischen Aufarbeitung und Verdrängung der Vergangenheit
wird über Tschechiens Beitritt zur Europäischen Union (EU) entschieden...
|